Miroslav Prousek (*20. 12. 1984, Jablonec n. N.) zatoužil cestovat už na střední škole. Mirkův táta nikdy v zahraničí nebyl, a tak se jednoho léta roku 2001 rozhodli, že do světa vyrazí spolu. Mirek rád fotil, a tak se jeho police plnily barevnými fotoalby. Mirkův táta zase rád maloval obrazy, a tak se chodby jejich bytu plnily krajinkami společného mládí. V roce 2005 vyrazili na svoji poslední, nejdobrodružnější a nejdelší cestu Evropou. Pak ale Mirkův táta onemocněl, a tak se Mirek rozhodl, že bude cestovat sám. Ušetřil na Nikon D90 se třemi objektivy, dostudoval vysokou školu a místo toho, aby začal pracovat, rozhodl se, že procestuje Evropu i za svého tátu a cestuje dodnes. Jeho domovem se stala příroda a jeho životem fotografie. S deníkem v rukou, batohem na zádech a s touhou v srdci procestoval desítky zemí celého světa. A nyní můžete cestovat s ním.

Můj táta aneb jak to všechno začalo (úvodní článek)

Můj táta vychodil strojní průmyslovku a z vysoké školy utekl, když byl nucen zeptat se spolužáka, proč dělá učitel za každou číslicí vykřičník. Zeptal se: „To je každé z těch čísel tak důležité?“ A vedle něho sedící student se jen opovržlivě ušklíbl a odsekl: „To jsou faktoriály, vole.“

Můj táta vždycky miloval hudbu. Klokotala v jeho krvi už od školních let. Když toho osudného dne přijel domů a oznámil rodičům, že se na vysokou školu už nevrátí a bude raději hrát na zábavách se svojí skupinou, málem ho zabili. Druhý den ho táta odvedl do Libereckých automobilových závodů, a tam se táta dřel až do svých padesáti let, kdy ho na hodinu vyhodili.

Můj táta postavil náš byt, ve kterém jsme bydleli až do mých patnácti let, kdy se rodiče rozvedli. Když jsem se narodil, začal táta stavět svůj další sen. Přál si mít chatu uprostřed lesů, nad hučící řekou a nejlépe v místech, kde to dobře znal. Do okolí řeky Kamenice jezdíval trampovat skřípající lokálkou z Tanvaldu, a tak se stalo, že jsme každou volnou chvíli trávili na chatě v Navarově a postupně jsme ji zvelebovali. Táta si přál, abychom mu neustále pomáhali ve vylepšování chaty i zahrady, ale já místo toho běhal po lesích se svým první fotoaparátem Olympus a snažil se zachytit rozmanitost a romantickou divokost řeky Kamenice, hradu Navarov a okolních lesů.

Můj táta nikdy neopustil severní Čechy. Nikdy jsme, jako rodina, nevyjeli do zahraničí na tak zvanou dovolenou. Když jsem začal studovat cestovní ruch na střední škole v Liberci, zatoužil jsem poznávat cizí kraje, psát a především fotografovat nejrůznější krásy nejen Evropy, ale nevěděl jsem, jak to udělat. Bylo mi patnáct let a poprvé jsem začal chodit na brigády, abych si vydělal nějaké koruny, které jsem chtěl utratit za cesty po světě.

Můj táta byl skromný, pracovitý a pečlivý. Uměl také spořit, ale vždycky, když dosáhl vytoužené částky, bez odkladu ji utratil. I já jsem trpělivě šetřil, abych jednou mohl přijít za tátou a zeptat se ho: „Tati, co bys řekl na to, kdybychom vzali našeho Formánka, vyndali z něho zadní sedadla, upravili si v něm ležení, naplnili ho zásobami a vydali se na výlet?“ Překvapilo mě tenkrát, že se táta ani moc nebránil, a tak se stalo, že jsme uspořené peníze věnovali na naši první cestu po Evropě. Tehdy nás jich čekalo ještě pět.

A já teď sedím na holé plastové matraci mezi čtyřmi šedivými stěnami, pozoruji dlouhé praskliny na stejně šedivé zemi a představuji si, že to jsou siluety mysu Cabo da Roca, který jsme v létě roku 2005 navštívili spolu. Najednou zachrastí klíče o těžké plechové dveře. Leknu se a s vykulenýma očima pozoruji, jak v košili upnutá ruka prostrkuje malým otvorem papírový tácek s uměle vypadajícím hamburgerem. Přiskočím ke dveřím a nervózně poděkuji. Jídlo je téměř studené, v mikrovlnné troubě rozmražené a tuhé jak veka. Přesto ho rád a rychle spořádám a vracím prázdný tácek k okénku. Sedím tu už celý den a jen odhaduji, kolik je asi hodin. Všechno mi sebrali. I boty. Policie na Gibraltaru je neúprosná.

Mirek byl uvězněn na Gibraltaru v polovině ledna roku 2011 na své první samostatné cestě jižní Evropou. Vždycky si vážil svobody, kterou pociťoval na každém kilometru své nové cesty, ale asi o ni musel přijít, aby si jí vážil ještě více. Tehdy se musel odrazit od úplného dna a sliboval si, že jestli ještě někdy svobodu získá zpátky, udělá všechno proto, aby o ni už nikdy nepřišel. A jestli vás zajímá, kde všude Mirek byl, jaké zajímavé fotografie nafotil a co všechno na svých toulkách světem zažil, čtěte příště.