Bylo krásné slunečné ráno na úpatí Sierra de Fates v jižním Španělsku. Vlahý vítr si pohrával s ostnatými keři, které rostly v okolí neudržovaného odpočívadla. Lednové slunce ještě nestihlo vysušit asfalt, na které stála modrá Fabie ve stínu jediného stromu.

Mirek ležel s hlavou opřenou o sedadlo řidiče a pozoroval ten klid, který tu a tam narušilo za keři projíždějící auto. Nechtělo se mu ven. V noci skoro nespal. Stále se děsil toho, že mu někdo zabouchá na okýnko. Právě tak to všechno tenkrát začalo.

Když Mirka propustili z vězení, přemýšlel, jestli by se měl vrátit domů. Jestli by nebylo lepší vyléčit svoji paměť mezi blízkými. Netušil, jestli se mu bude chtít pokračovat v cestě. Ležel v autě a přemýšlel co dál. Ale nějak nemohl přijít na odpověď. V hlavě se mu míchaly vzpomínky na studené stěny cel s mlhavými zážitky z podzimních cest po Francii a Španělsku.

První noc po Gibraltaru

 

Vystoupil z auta a rozhlédl se po okolí. Slunce svítilo, vítr foukal, auta jezdila a život šel dál. Jako by se nikdy nic, co se Mirkovi stalo na Gibraltaru, nepřihodilo. A tak vyndal lavór, nalil do něj vodu a vypral si kalhoty. Poté, co je vyždímal, položil je na prohřátou lavici, usedl vedle a začal zapisovat vzpomínky do deníku.

Na parkoviště občas přijelo auto a zase odjelo. Řidič si zakouřil nebo se protáhnul, ale nikdy nezůstal dlouho. Mirek si jich nevšímal. Psal, jako by se z událostí posledního týdne potřeboval vypsat. Jako by uložením vzpomínek na papír odevzdal všechno špatné minulosti a mohl jít dál.

„Doblý den,“ ozvalo se u lavice.

Mirek vzhlédl od stránky deníku a překvapeně koukal na malýho kluka, který běžel zpátky k rodičům.

Pozdravil mě ten kluk česky? Nebo se mi to jen zdálo? Mají gibraltarskou značku. Nevím. Nechápu. Budu dělat, jako by nic, pomyslel si Mirek a dál se věnoval deníku.

„Dobrý den,“ pozdravila žena, která po chvíli přišla k lavici. K její noze se tulil malý kluk.

„Dobrý den,“ pozdravil Mirek překvapeně a podíval se na kluka. „Čechy bych tady nečekal,“ usmál se Mirek a pohmatem zkontroloval klíče v kapse.

„Jedeme kolem a vidíme českou značku, tak jsme si řekli, že pozdravíme krajany.

Z deníku

Ráno jsem poznal Čechy, co žijí na Gibraltaru. Povídali si se mnou tři hodiny na odpočívadle. Mluvil jsem spíše já. Vyprávěl jsem jim vše o mém zatčení a pobytu ve vězení. Klučina se jmenoval Tomáš, jeho táta Pepa a jeho máma Dana. Tomáš se k poledni začal nudit, a tak jsme se rozhodli, že společně navštívíme Cabo de Trafalgar a budeme si dál povídat právě tam. Po plážích kolem majáku jsme chodili celé odpoledne. Fotili jsme se s vlnami a západem slunce. Pozvali mě na Gibraltar. Že prý abych si vylepšil vzpomínky na Gibraltar. Dlouho jsem váhal. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Pozvání jsem s rozpaky nakonec přijal. Zítra večer mám přijet do Ocean Village na Gibraltar. Bydlí prý nedaleko letiště. Noc u pláže na Cabo de Trafalgar.

Dana, Pepa, Tom a já na pláži u majáku na mysu Trafalgar

 

Zpátky na Gibraltar

Když se Mirek ráno probudil, cítil se daleko lépe. Vzpomínal na milé setkání s rodinkou z Gibraltaru spíše než na spoluvězně a jeho zálibu v lepení domků ze sirek. Myslel na to, jestli se neunáhlil, když přijal pozvání k pobytu na Gibraltaru a říkal si, jestli by to pro druhé udělal také. Ale představa horké vany a teplého domácího jídla ho lákala. A tak přemýšlel, jak se Pepovi, Daně a Tomíkovi odvděčí. Nabídli mu možnost poznat Gibraltar i z té příjemnější stránky a toho si vážil.

Když Mirek dorazil do města Tarifa, aby si prohlédl maják, jehož okolí je považováno za hranici Středozemního moře a Atlantského oceánu, pustil si k večeři rádio, ve které hlásili jiný čas, než měl na hodinkách. Byl zmatený a bál se, aby se na Gibraltaru s rodinou sešel v dohodnutý čas. Vše ale proběhlo, jak mělo.

Příjezd do Ocean Village byl bezproblémový. Našel dokonce parkování zdarma přímo u věžáku, ve kterém bydleli. Přivítali se na parkovišti, pomohli Mirkovi se zavazadly a když výtahem dojeli do bytu, ukázali mu jeho pokoj.

„Zabydli se tady a přijď na večeři,“ řekla Dana, když za sebou zavírala dveře od Mirkova pokoje.

Mirek vyhlédl z okna a uviděl skálu, která prochází celým Gibraltarem. Uviděl i kousek letiště, jehož konce omývají mořské vlny. A i když stál v devátém patře, viděl rušnou ulici, která vede k majáku.

Jak se to stalo? Ještě předevčírem jsem se probouzel ve vězení s vidinou několika měsíčního žaláře. A teď budu spát v krásném pokoji s ještě hezčím výhledem bez toho, abych musel poslouchat příkazy dozorců? Na Gibraltaru jdou věci opravdu ráz na ráz.

Na Mirka začala plnou vahou dopadat únava. Jako by jeho tělo začalo právě teď trávit všechen stres posledních dní. Přemohl svoje zavírající se oči a vykročil do kuchyně. Večeře byla připravená.

Připadal si, jako by se v čase přesunul do období Vánoc. Rodina usedla ke stolu, Dana nalévala polévku a hořící svíčky na okně poblikávaly do venkovní tmy jako malé majáky. Povídali si dlouho do noci. Tak dlouho, že Mirek málem usnul na gauči, zatímco Pepa ukazoval fotografie z dovolených.

„Měl bych jít spát,“ řekl Mirek s úsměvem. „Byl to dlouhý den.“

„Dám ti ručník a ukážu ti, jak zapnout sprchu,“ řekla Dana a rozsvítila v koupelně.

Mirek usnul hned, jak jeho hlava dolehla na polštář. Vzbudil ho až Tomík, který se ráno připravoval do školy.

Výhled na hlavní město z nejvyšších partií The Rock of Gibraltar

 

Toulky Gibraltarem

„Klidně spi dál,“ řekla Dana, když Mirek přišel do kuchyně. „Jen odvedu Toma do školy.“

„Ne, to ne. Půjdu s vámi. Nemůžu tady zůstat sám,“ vyděsil se Mirek při představě, že bude v cizím bytě sám u lidí, které zná jen jeden den. To by si nevzal na triko. „Půjdu se podívat na skálu. Ostatně kvůli tomu jsem před vězením na Gibraltar přijel.“

„To je fajn. Jede tam stejný autobus. Pojeď s námi a já ti ukážu, kde je vchod,“ řekla Dana a podala Tomíkovi batoh.

Přátelské opičky

 

Mirek vstoupil do přírodní rezervace Židovskou bránou, která stojí v místech dávného hřbitova, kde se naposledy pohřbívalo v první polovině devatenáctého století. Právě tudy projíždí všechny autobusy a taxíky, které vozí líné nebo invalidní turisty po rezervaci. Už tady lze potkat první opičky, které náleží k druhu magot bezocasý, a které Mirek sledoval z oken vězení. To odtud leží co by kamenem dohodil.

Opičky mohou téměř cokoliv

 

Mirek se vydal po schodech až na samotný vrchol skály. Nádherné výhled jen trošku zakrýval typický mrak, který se zde formuje, když fouká východní vítr, tzv. levante. Došel až k jeskyni svatého Michaela, kterou tisíce let formoval déšť a kyselina uhličitá, aby zde vznikl velký jeskynní systém, který hostí i koncerty a divadelní představení ve výšce tří set metrů nad mořem. Na vrchol se dá přijet i lanovkou, kterou Mirek potkal na cestě z Douglasovy vyhlídky. Všude se prohánějí opičky, které lze snadno přivolat šustěním igelitového sáčku. Rizikem pak zůstává, že už je neodeženete.

Jeskyně svatého Michala, Gibraltar

 

Další atrakcí skalního komplexu na Gibraltaru je soustava tunelů, které byly vyhloubeny Brity za velkého obléhání Gibraltaru na konci osmnáctého století. Právě odtud lze pozorovat celou severní hranici Gibraltaru se Španělskem včetně letiště, které začíná a končí v moři.

 

Sever Gibraltaru s letištěm

 

Poslední zastávkou na cestě po Rock of Gibraltar byl Maurský hrad, jehož součástí bylo i gibraltarské vězení až do roku 2010. A právě tehdy si Mirek řekl, že měl opravdu štěstí, když dorazil na Gibraltar až v roce 2011. Nedokázal sice říct, v které části hradu se vězení nacházelo, bohužel nebylo koho by se zeptal, ale byl si jistý, že společným jmenovatelem obou vězení je jen krásný výhled. A když se posadil na zeď nad hradem a pozoroval opici, která se prohrabovala ve svém kožichu a pořád měla co žvýkat, uvědomil si, že je jedním z mála Čechů, kteří navštívili obě gibraltarská vězení. To staré, které je nyní jen turistickou atrakcí a to nové, kde poznal nejen útroby cely číslo čtyřicet sedm.

 

Pokračování příště