Mirek byl na cestě už čtvrtý měsíc. Těšil se ze svobody, kterou mu přinášely bezejmenné cesty až do chvíle, kdy o ni přišel. Stalo se tak, když dorazil na Gibraltar. A nyní má před sebou čtvrtý den ve vězení. V místech, která by nevěřil, že někdy nedobrovolně navštíví.

Šedé stíny, kouř z cigarety a chrapot rádia. Taková byla atmosféra nového rána v cele číslo 47. Mirek se posadil na posteli a kouknul směrem ke dveřím. V tu chvíli se s plechovým rachotem otevřely.

„Vstávejte,“ řekl dozorce klidně a odešel. Dveře nechal otevřené. Do cely proniklo světlo z chodby a vůně kávy z kuchyně.

„Teď se musí uklízet,“ řekl Colin, vzal odpadkový koš a odešel.

Mirek skočil na zem, naklonil se k oknu a prohlédl si ráno na Gibraltaru. Slunce se mocně opíralo do skalnatého svahu za ostnatými dráty. Velká opice seděla na vrcholku jednoho z mnoha balvanů a probírala si porost na hlavě. Ranní hygiena, pomyslel si Mirek a uvědomil si, že by se měl omýt.

„Za chvíli půjdeme na snídani,“ řekl Colin, který se právě vrátil s prázdným odpadkovým košem.

„Kdy myslíš, že se budu moct osprchovat?“ zeptal se Mirek ve snaze zjistit, jestli jsou určené přesné časy i pro návštěvu sprch.

„Po snídani na to budeš mít času dost.“ řekl Colin, vzal si hrnek a odešel.

Po chodbě se toulali vězni. Někteří jen tak postávali, jiní jedli snídani a další si šli k okénku pro snídani tak, jako Mirek. Dozorci si čile povídali u schodiště a tu a tam si prohlédli rozespalou frontu, která se volně sunula k výdejovému okénku.

 „Kafe nebo čaj?“ řekl nahlas kuchař, když se Mirek doploužil k okénku.

„Čaj. Děkuju.“ řekl Mirek a nakouknul do zářivě bílé kuchyně. Kuchař sběračkou nalil čaj, na talíř položil 1 vejce, několik maličkých sýrů a másel a vedle talíře položil balík toustového chleba.

 „Ten chleba máš na tři dny. Zítra si sem přijdeš už jen pro čaj, máslo a ovoce.“

„Děkuju,“ řekl Mirek a odešel do své cely.

Když mlčky dojedli snídani, řekl Colin, že musí jít na hodinu angličtiny a odešel. Mirek se rozhodl, že se osprchuje. Ve vězení ale nebyly společné sprchy, jak je znal z filmů. Každá cela měla svoji sprchu. A když do ní Mirek vkročil, uviděl jediné tlačítko: zapnuto/vypnuto. Zmáčkl tedy tlačítko jednou a ze stropu vytryskl proud studené vody, která se zvolna měnila v příjemně teplou. Radost, že se po čtyřech měsících na cestách může umýt v teplé vodě, se však brzy proměnila v zoufalství. Mirek byl totiž odjakživa zvyklý vypínat proud vody po dobu, co se mydlí a podobně to chtěl udělat i tady. Ale to byla chyba. Když totiž podruhé vypnul vodu, aby namydlil další část svého těla, na zapnutí tlačítko už nereagovalo.

„Proboha co je?“ ptal se rozčileně sprchy.

Ani kapka vody ze stropu už nespadla, a tak naštvaně vyběhl ze sprchy.

„Historie se opakuje. Ani tady si nemůžu užít normální koupel a jako na benzínkách se budu muset domýt v umyvadle,“ mumlal si pro sebe, když se snažil strčit hlavu pod kohoutek miniaturního umyvadla.

Když ze sebe ručníkem setřel poslední vrstvu mýdla (protože celý se do umyvadla nevešel), oblékl si teplákový stejnokroj, usednul na postel a čekal, co se bude dít dál.

„Co to s tou sprchou je?“ zeptal se Colina, když se vrátil do cely.

„Co by s ní mělo být?“ divil se Colin.

„Myl jsem se a najednou přestala téct voda.“ řekl zklamaně Mirek.

„Že ty jsi to tlačítko zmáčknul víckrát, co?“ ptal se Colin s úsměvem. „To je právě to, co nesmíš udělat,“ pokračoval. „Po jednom zmáčknutí teče voda 3 minuty. Pak přestane a mačkáš znovu. Takhle to můžeš udělat jen třikrát. Pak se dlouho čeká, než se můžeš osprchovat znovu.“

„To jsem měl vědět,“ řekl Mirek a podíval se na promočený ručník, který visel na posteli.

Každý nováček na bloku musí zůstat týden v cele a opouštět ji pouze pro jídlo. Proto Mirka překvapilo, když se odpoledne otevřely dveře cely a dozorce klidně pronesl:

„Chcete jít někdo ven?“

Colin zavrtěl hlavou a Mirek se na něho tázavě podíval.

„Jo. Ty můžeš taky, jestli chceš,“ řekl dozorce a chystal se zavřít dveře.

„Jdu,“ řekl Mirek rychle a vzal si mikinu.

„Jít ven“ znamenalo sestoupit do nejnižšího patra budovy, minout ženský blok věznice, kuchyni a projít chodbou na dvůr za budovou. Z celého bloku, který čítal desítky mužů, se pro volbu čerstvého vzduchu rozhodla jen hrstka.

Betonový dvůr byl špinavě bílý se žlutými pruhy, které značily hřiště. V odpoledním slunci zářil jako louka pokrytá sněhem. Pár kluků se začalo rozcvičovat v rohu hřiště, další tři si povídali s dozorcem. Zdálo se, že si ho nikdo nevšímá, a tak se Mirek začal také protahovat. A zatímco se různě kroutil u zdi, prohlížel si okolí vězeňské budovy.

Věznice to nebyla veliká. Tři patra včetně přízemí a asi patnáct oken na délku. Okolní ploty byly vysoké. Sahaly až do úrovně oken ve třetím patře. Tam, kde měl Mirek svoji celu.

„Odsud by se utíkalo těžko,“ mumlal si pro sebe daleko od ostatních.

Teplý lednový den se pomalu chýlil ke svému konci. Mirek netušil, jak dlouho na dvoře budou, a tak, když už nevěděl, jak se dál protahovat, rozběhnul se kolem hřiště. Běhal kolem dokola jako křeček v kleci a rozhlížel se po okolních svazích, jestli nezahlídne nějakou opici. Najednou se od židle s dozorcem ozvalo:

„Koukejte na něj! Jako Forrest Gump!“

Večer se k televizi nešlo. Vězni bloumali po chodbě, dveře cel byly otevřené. Mirek seděl na posteli a koukal na do ruda se zbarvující svah za oknem.

„Ty jseš ten novej, že?“ ozvalo se ode dveří. Stál v nich vysoký a hubený kluk bez ruky.

„To jsem no,“ řekl Mirek vyšel ke dveřím.

„Za co tady jsi?“ zeptal se ten bez ruky a vyšel spolu s Mirkem na chodbu.

„Za držení útočných zbraní.“ řekl Mirek po pravdě a hned se zeptal: „Za co tady jsi ty?“

„Drogy.“ odpověděl suše ten bez ruky a ukázal na svůj pahýl.

„Ahoj,“ ozvalo se za nimi, když stáli uprostřed chodby.

„Ahoj,“ otočili se oba skoro naráz. Za nimi stál lehce prošedivělý, docela malý a zvláštně rozčilený pán. „Já jsem Hans,“ řekl rychle a pořád sebou šil. Poté, co Mirek znovu zopakoval, za co tady ve vězení na Gibraltaru je, zeptal se na to samé Hanse.

„Prý jsem bil svoji ženu, ale není to pravda. Upadla. Já za to nemohl. Čteš rád?“ zeptal se mezi řečí Hans. Ten bez ruky zatím odešel.

„Docela jo. Dovolili mi vzít si s sebou knížku. Mám ji v cele.“

„Počkej tady,“ řekl Hans a odběhl do své cely. Mirek zatím stál u dveří té své a pozoroval klid na chodbě. Vypadalo to tu spíš jako v sanatoriu než ve vězení. Za minutu přiběhl Hans zpátky k Mirkovi a předával mu knížku:

„Ta se ti bude líbit. Je v ní taky vězení. Vrať mi ji, až ji přečteš,“ řekl nervózně a odběhl zpět do své cely aniž by se rozloučil. Najednou se u Mirka objevil jeden z odpoledních dozorců a řekl mu:

„Zítra jedeš k soudu.“

„Dobře.“ řekl rozpačitě Mirek.

„V deset ráno si pro tebe přijdou. Buď připravený,“ řekl dozorce a odešel.