Existuje na světě nějaké místo, které vaše oči naprosto okouzlilo? Na kterém zůstala část vašeho srdce, aniž byste si to v tu chvíli uvědomili? Místo, které nemá samo o sobě žádný hlubší význam, ale na které se jednou prostě musíte vrátit? Mirek jedno takové má, ale zjistil to až když na to místo přijel podruhé v životě.

Collioure, listopad 2010, měsíc a půl před Gibraltarem

Byl chladný, ale jasný den. Parkoviště u hradeb bylo téměř prázdné. Jen u výjezdu stála modrá Fabie. Uvnitř něco tlumeně zarachotilo, cvaknul zámek a otevřely se zadní dveře. Na asfalt dopadly černé sportovní boty. Za chvilku je našla chodidla v ponožkách a pak se vyloupla celá postava.

Mirek udělal krok od auta, zabouchnul dveře a s tlumeným zívnutím se rozhlídnul po parkovišti. Nikde ani noha. Obešel auto a sednul si na hradby. Zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Vůni brzkého rána u moře prostě miloval. Když oči znovu otevřel, zabloudil pohledem na oblázkovou pláž u silnice a jeho mysl se ponořila do vzpomínek.

Collioure, srpen 2005, šest let před Gibraltarem

„Podle mapy to vypadá, že tohle je předposlední pláž před hranicemi se Španělskem. A hned za hranicemi míříme do Pyrenejí, tak co kdybychom se tu naposled vykoupali? Pak dlouho moře neuvidíme.“ řekl táta a podíval se na Mirka.

„Tak jo,“ usmál se Mirek, „najdeme nějaké parkoviště.“

„Ty oblázky jsou ale rozpálený.“ zanaříkal táta, když roztahoval ručník.

„Zaběhnu se trochu zchladit, než se tady uvelebíš.“ řekl Mirek a rozběhnul se do moře.

Odpoledne na oblázkové pláži v Colllioure uběhlo tak rychle, že už nemělo cenu jet na noc dál do hor.

„Slunce už je dávno za horami, tak co kdybychom to zapíchli někde tady?“ zeptal se táty, když projeli městečkem Banyuls.

„To by šlo. V některé z těch zatáček bude určitě pěkný odpočívadlo s výhledem na moře.“

„Co třeba tady?“ zastavil Mirek u krajnice. „Skočím se podívat.“

Otevřel dveře a vítr mu je málem vytrhnul z ruky.

„Proboha!“ křiknul Mirek, když mu vítr svlékal tričko a dveře nešly zavřít. Seběhnul pod silnici. Rozbitá cesta ho po pár metrech dovedla až na špičku útesu, kde se schovávalo kruhové místo tak pro dvě auta. Vítr byl natolik silný, že jen s obtížemi stál, a tak doběhl zpátky do auta a řekl tátovi:

„Je tam jedno parádní místo s nádherným výhledem do všech stran. Ale hrozně tam fičí.“

„To nevadí, jedem tam.“

Když postavili auto tak, aby se jim dobře spalo, otevřel táta dveře, ale vítr mu je vyrval z ruky tak, že je málem vyvrátil. Stoupli si vedle sebe a stěží mohli mluvit. Přesto táta zakřičel:

„Pamatuješ? To je jako v Dolomitech! To sis mohl skoro lehnout do větru. Tenkrát mi dveře málem zlomily ruku.“

„To si pamatuju. Skoro vůbec jsem se nevyspal, jak nám vítr škubal s autem,“ zajíkal se Mirek, „tady to asi bude stejný.“

Bylo. Vítr ustal až k ránu. Ale díky tomu, že se každou chvíli budili, uviděli nádherný východ slunce, který ponořil okolní svahy do sametově zlatavé mlhy, která se zvolna trhala o útesy.

Collioure, listopad 2010, měsíc a půl před Gibraltarem

To byly časy, pomyslel si Mirek a rozhlédl se po hradbách. Blížil se prosinec a městečko Collioure bylo téměř bez života. Okenice na domech byly zavřené, ulicemi se toulala hrstka místních a parkoviště zela prázdnotou. Uvědomil si, že je na cestě už více než měsíc a že je stále sám.

Včera byl u Katarských hradů. Tři dny zpátky vylezl na Pech de Bugarach. Před týdnem se procházel v Gorges de Colombiéres. Třicátý den na cestě dorazil k mostu v Millau. Před čtrnácti dny navštívil Oradour. A už je to tři týdny, co brouzdal Bretaní.

Mirek se stále díval na oblázkovou pláž, která mu připomínala jeho dny na cestách. Pestrá mozaika kamínků nehybně ležela ve stínu palem a nikdo si jí nevšímal. Napadlo ho, že je malým broukem, který si hledá cestu mezi barevnými oblázky. Někdy ho obleze, jindy pod ním usne a někdy na něj vyleze a rozhlíží se. Ale pořád je kam jít. A pokaždé je kamínek jiný. Když chce, týdny nemusí nikoho potkat. Je tím nejsvobodnějším broukem na zemi.

Mirek strávil v Collioure téměř týden. Užíval si tu tichou atmosféru malebného přímořského městečka. Sedával na místech, kde na jaře sedávají umělci, kteří se snaží zachytit téměř nezachytitelné kouzlo kulaté zátoky, jezdil na kole po okolních vinicích, fotil zvlněné podhůří Pyrenejí a četl knížky na promenádě pod hradem. A když později dojel na mys Rederis a uviděl to místo, kde před lety stál modrý Forman a v něm spali dva dobrodruzi, zjistil, že právě tady už navždy zůstane kus jeho srdce.