Bylo to v lednu. 11. 1. 2011. Tu noc zabouchala gibraltarská  policie na okno mého auta a za dvě hodiny už jsem seděl ve výslechové místnosti. Ano, spal jsem ve svém autě. Tehdy jsem byl na cestě už čtvrtý měsíc a měl jsem za sebou mnoho nocí ve stanu či právě v autě. Ale tahle byla něčím zvláštní. Odehrála se tak, jako bych se byl pozoroval z uctivé vzdálenosti. Jako bych to ani nebyl já, když mě vedli v poutech. A proč mě vlastně zatkli? To všechno je popsáno v předchozích článcích. Nyní se vracíme do chvíle, kdy mě od soudu odvezli zpět na stanici, kde jsem strávil dvě noci v pyžamu, bez bot a bez tušení, co se bude dít dál. Teď, v roce 2016, pět let poté, když si čtu v knize Dva sny a vidím ta slova, která jsem si zapsal hned poté, co ta noční můra skončila, nemůžu stále uvěřit tomu, že se to opravdu stalo.

„Sedněte si,“ řekl dozorce monotónně a Mirek se posadil, kam řekl.

„Tady zůstat nemůžete. Odvezeme vás do budovy, kde budete čekat na soud,“ řekl velitel, který čekal na stupínku, když všichni vstoupili do místnosti.“

„Vy dva,“ ukázal velitel na mlaskajícího dědu a Jesuse, „se vrátíte do svých cel a vám,“ ukázal velitel na Mirka, „bude přidělena. Do času převozu počkáte zde,“ řekl velitel a ukázal na všem dobře známou celu, kde se prostě jen čeká.

Proboha! To mě povezou do vězení? To jako fakt? Já si jdu regulérně sednout? To se všechny ty filmy, kde se někdo bojí sehnout ve sprše pro mýdlo, kde se jídlo nedá jíst a kde vládnou gangy, které z tebe vymlátí duši vězení nevězení,  opravdu stanou skutečností? Můžu proti tomu vůbec bojovat? Domů zavolat nemůžu, umřeli by strachy. Ale ještě jsem nevolal na ambasádu. Třeba mi poradí! Něco udělat musím. Do basy jít nemůžu.

Mirek zaťukal na okénko ve dveřích a za chvíli se ty těžké šedivé dveře otevřely.

„Rád bych zavolal na ambasádu,“ řekl Mirek odhodlaně.

„Na to máte právo,“ řekl dozorce otráveně a šel pro telefonní seznam. „Vytočíme ambasádu v Madridu, ta je nejblíže,“ řekl dozorce a za chvíli měl Mirek sluchátko u ucha.

Telefon zvedla sekretářka velvyslance. Mirek na nic nečekal a rychle jí vypověděl svůj příběh.

„Pan velvyslanec tady bohužel momentálně není. Netuším, jak bych vám mohla pomoci. Mrzí mě, do jaké situace jste se dostal,“ řekla ta milá paní, sedící za stolem na ambasádě v Madridu.

„A nevíte, kdy se pan velvyslanec vrátí? Protože oni mě chtějí do toho vězení odvézt každou chvíli!“ snažil se Mirek zoufale získat alespoň nějaké informace, protože tušil, že jak se jednou dostane do vězení, nebude už moci dělat vůbec nic.

„Bohužel nevím, kdy se vrátí. Má důležité jednání a... počkejte! Právě vchází do dveří, hned vás předávám.“ řekla sekretářka ve spěchu.

Ve sluchátku se tlumeně ozvalo rychlé vysvětlení situace několika nesouvislými větami a v tu ránu se ozval příjemný hlas českého velvyslance ve Španělsku, který řekl: „Jak vám můžu pomoci?“

Mirek znovu a ještě rychleji vysvětlil celou situaci španělskému velvyslanci, který v kostce odpověděl toto: „Předně, měli vám vytočit ambasádu v Londýně a ne v Madridu. A pak držení zbraní bez povolení je nelegální všude. Chápu, že ty vaše se jen těžko dají z hlediska zdravého rozumu považovat za útočné zbraně, ale právo na Gibraltaru na ně pohlíží jinak.“

Mirek ztrácel poslední naději na záchranu před vězením.

„Mohl byste se těch dozorců, kteří mě chtějí odvézt do vězení, zeptat, co se tedy bude dít dál, kam budu odvezen a jak bude vypadat cela, kam mě umístí? Vám to řeknou spíš než mě. Se mnou tady nikdo nemluví,“ řekl Mirek rezignovaně.

„To určitě můžu. Dejte mi jednoho z nich k telefonu.“

Mirek španělsky neuměl, a tak nerozuměl tomu, co si dozorce s velvyslancem řekli.

„Co se tedy bude dít dál?“ zeptal se Mirek velvyslance.

„Odvezou vás do vězení za městem. Prý s vámi v cele nikdo nebude a budete se moci vysprchovat. Musíte počkat na soud, který rozhodne, co s vámi bude dál. Je mi líto, ale nemůžu vám více pomoci. Budu vám držet palce a přeji vám, aby to co nejdříve skončilo.“

Milý pán zavěsil. Krásná čeština se ztratila v hukotu kanceláře. Nebylo vyhnutí. Odjezd do vězení byl na spadnutí.

Já prostě nevím. Nevím co mám dělat. Nevím, kde mám auto. Nevím, kde mám věci. Nemám nic. Nevím, jak dlouho tam zůstanu. Ano, tam. V nějakém vezení. Ušklíbnul se. No tak co no. Půjdu si sednout. Asi to tak má být. Asi jsem opravdu kriminálník a musím pykat. To je fakt zlej sen...

Drnčící anton se rozskákal po rozbitých silnicích. Mlaskajícímu dědovi nadskakovalo břicho a Jesus čuměl do blba. Za chvíli auto zastavilo a z kabiny se ozvaly hlasy. Auto ještě několikrát popojelo, aby zastavilo ve stínu u okrové zdi.

Vězni byli odvedeni úzkou chodbou za mříže, kam jim byly přistrčeny bedny s oblečením. Teplákový stejnokroj byl další připomínkou nevyhnutelného života ve vězení. Mirek se rozhlídnul po místnosti. Dozorci zapisovali věci, které přivezli spolu s vězni. Jesus a mlaskající děda se převlíkali a úzkým zamřížovaným okýnkem dopadaly na stěnu cely zlatavé paprsky odpoledního slunce.

Jesus a mlaskající děda se rozloučili s Mirkem, jehož přesun na celu nebyl stále připraven. Ale to mu nevadilo. Přál si, aby v této otevřené cele mohl strávit všechen čas, který mu zbývá do soudu. Ale nikdo mu to přání nesplnil. Díval se, jak se prohrabují zbytky jeho věcí, když tu vzal jeden z dozorců do rukou jeho knihu a začal v ní listovat.

„Promiňte, mohl bych si tu knihu vzít na celu?“ zeptal se Mirek dozorce.

Dozorce si ještě jednou prohlídnul knížku a pak ji prostrčil mřížemi.

„Děkuju,“ řekl Mirek pokorně a usednul na lavici.

Za deset minut se od stolu v chodbě ozvala přísná slova: „Vezměte si do rukou balíček s osobními věcmi a pojďte za mnou.“

Po těchto slovech jiný dozorce otevřel mohutné mříže a pokynul Mirkovi, aby opustil celu. Mirek vzal do rukou balíček s prostěradlem, povlakem na polštář, kartáčkem, zubní pastou v prášku a mýdlem a došel k dozorci, který ho měl odvést do cely.

Dozorce vypadal sympaticky a tvářil se příjemně. Jaká to byla změna oproti kamenným tvářím z policejní stanice nebo od soudu. Ale ani to Mirka neuchlácholilo. Každý krok, každý pohled na jednotvárné prostory šedivých betonových chodeb ho ujišťoval, že je konec. Že budova, v níž se ocitl, se na dlouho stane jeho nedobrovolným domovem.

Když vystoupali několik desítek schodů, ocitli se u dveří, za nimiž byl slyšet hluk hovoru mnoha lidí. Dozorce nakouknul do okýnka a zarachotil klíči, které mu visely u opasku. Mirek se zastavil na samém vrcholu schodů u zamřížovaného okna a naskytl se mu pohled na vysokou zeď s ostnatým drátem, která lemovala západní stěnu budovy. Za ní se rozprostíralo obrovské parkoviště plné nových, ve folii zabalených vozů. Na horizontu se v záři pozdních slunečních paprsků koupala vzdálená pevnina. Pevnina, která by se muži, stojícímu svobodně u majáku na jižním cípu Gibraltaru, zdála tak blízká. Ta pevnina, která Mirkovi připadala tak vzdálená, jako cesta na měsíc.

Se smíšenými pocity se díval na zvlněnou krajinu Afriky skrz zamřížované okno tak dlouho a nepřítomně, že do něho musel dozorce šťouchnout a ukázat mu, aby vešel do dveří, které právě otevřel. Za těmito dveřmi měl Mirek poznat, co to znamená stát se vězněm.