Mirek byl na cestě teprve čtvrtý den. To ráno, kdy se ujišťoval, že moře je opravdu slané, vyrazil na prohlídku Ostende. Vzpomněl si, jak tímto městem procházel se svými spolužáky ze střední školy, když tu byli na výměnném pobytu s jednou belgickou školou. A když si uvědomil, že to je více než šest let stará historie, zhrozil se, jak ten čas letí. Připomněl si, že čas na cestách utíká ještě rychleji a že musí využít každou minutu. Ale moře ho kolébalo a uvádělo do stavu hlubokého zamyšlení a rozjímání. Na molu s výhledem na centrum Ostende usednul na lavičku a jeho mysl začala cestovat po slůvcích „co“ a „kdyby.“ „Co by mě přimělo vrátit se domů? Co kdyby se se mnou něco stalo? Co kdyby se stalo něco s autem? Co kdyby se stalo něco doma?“

Rodiče, přítelkyni, kamarády a známé opustil Mirek v polovině října roku 2010 se slovy, že se vrátí za dva roky, i když sám nevěděl, co všechno se může na cestách stát a jak dlouho může jeho cesta za dobrodružstvím trvat. Když se třináctý den jeho cesty vzbudil na mysu Barfleur v Normandii, netušil, jak konkrétní obrysy dostane jeho myšlenka na návrat domů.

Stalo se to, co všichni předvídali. Mirkova milovaná Jana mu napsala, že neví, jak dál. Že by si měli dát pauzu a že až se znovu setkají, třeba k sobě tu cestu opět najdou. Mirek někde hluboko uvnitř čekal, že se něco takového dříve nebo později stane, ale nikdy by ho nenapadlo, že to přijde dva týdny po jeho odjezdu.

Usednul do auta. Opřel hlavu o sedadlo a zadíval se na mraky. Vítr je hnal na východ. Tam, kde v lavici seděla Janča a bedlivě naslouchala profesorovi za katedrou. Na čelním skle se objevily první kapky deště. Během chvíle bylo okno plné vody. Stejně jako Mirkovy tváře. Nešlo to zastavit. Seděl tam a myslel na ni.

Když se teď rozjedu domů, nic z toho nebude pravda. Budeme spolu, najdu si práci a… Určitě to nemyslí vážně… Vždyť jsem na cestě teprve dva týdny! Nevěřím, že by to vzdala tak brzo. Copak mě vůbec nemiluje? Tak to není. Bude to jen nějaká rychlá přeháňka. Třeba to na ni jen padlo, jako kolikrát na mě během posledních čtrnácti dní. To nemůže být pravda. Přece to nemůže jen tak skončit po tom všem, co jsme spolu prožili… Tři a půl roku společného života nejde jen tak zahodit. Ale co když jde? To jsem dva roky plánoval, nakupoval a připravoval, abych na cestě strávil pouhé dva týdny? Nevěřím tomu. Bůhví kdy se vrátím, ale znovu budeme spolu. Tohle je jen přeháňka. Zase bude líp.

Mirek nepřestával myslet na všechny varianty důsledků svých rozhodnutí. A i když chtěl tisíckrát zmáčknout spojku, zařadit jedničku a vyrazit zpátky domů, neudělal to. Neudělal to na mysu Barfleur ani na dalších stovkách míst, které v následujících měsících viděl. Horká hlava nakonec vychladla a slepě uvěřila myšlence, že až se vrátí domů, znovu spolu k sobě cestu najdou a všechno bude jako dřív. Jak hluboce se tehdy mýlil. Neviděl, že Janču ztratil dlouho před tím, než skutečně odjel.

Více než týden trvalo, než Mirek znovu nalezl ztracenou touhu poznávat. Navštěvoval sice všemožné památky, ale bloumal po nich jako ve snách a nic ho nebavilo. Místa jako Cancale, Dinard nebo St. Malo vynechal úplně, protože mu připomněla dávný výlet s Jančou. Vzpomněl si, jak tu na pobřeží strávili překrásné dva týdny toulkami po zákoutích rozeklaného pobřeží. Spali pod širákem, koupali se v moři, jedli palačinky a bylo jim krásně.

Cesta z Ostende do Nantes trvala Mirkovi téměř měsíc. Ale on si to vůbec neuvědomoval. Zdálo se mu, jako by to bylo včera, když se loučil s rodinou v Jablonci. Každý den byl jiný. Každý den měl co objevovat. Jednou vzal kolo a projel se po okolí mysu Pen Hir. Jindy lilo jako z konve, a tak se jen procházel po ztichlém centru Morlaix. Posedával v kostelích, sledoval pohupující se lodě v přístavech nebo kráčel ve stopách jiných poutníků na dálkových turistických trasách, kterými je Francie opředena. Stačilo jen vylézt ze stanu nebo z auta, ujít pár metrů či kilometrů a hned byl v novém světě, který nikdy dřív neviděl. Cestou si vydloubal pár mrkví z rozhlehlého pole, odpočinul si na skalnatém výčnělku nad neklidným mořem nebo se zaposlouchal do kostelních varhan nacvičujícího varhaníka.

Mirek na své cestě potkával lidi, ale spíš proto, že musel. Občas si koupil bagetu, aby si zpestřil příděl sucharů a potkal pokladní. Občas zašel do turistického informačního centra pro mapku a prohodil pár slov s pracovnicí. Ale jinak společnost nevyhledával. Turisticky atraktivní místa zela prázdnotou a místní byli obvykle v práci, v kostele nebo doma. Při návštěvě Dieppe zabloudil i do kostela St. Jacques a nějaká žena, která zrovna zapalovala svíčku u oltáře, se dala s Mirkem do řeči a převyprávěla mu snad celou historii kostela. Ukázala mu detaily vybavení, upozornila ho na rytiny ve zdech a celé to mělo jen jedinou chybu. Že Mirek uměl Francouzsky jen trošku. Jakž takž rozuměl příběhu, ale podrobnosti mu unikaly. A tak se rozhodl, že si bude každý večer číst ve slovníku, aby alespoň nezapomněl to málo, co už umí.

V polovině listopadu se Mirek rozhodl, že krás francouzského pobřeží už bylo dost a vyrazil do srdce Francie. Chyběly mu hory. A i když věděl, že se horám musí vyhýbat, protože zima se blížila a on neměl zimní pneumatiky, doufal, že Massiv Central ho přivítá přívětivě a bez sněhu. Když míjel Limoges, netušil, že ho čekají jedny z nejdeštivějších a nejchladnějších týdnů na cestě. Avšak déšť, čas a krásy Francie mu pomohly zapomenout na jedno smutné ráno na mysu Barfleur. Jednou jsi nahoře a jednou dole. Žádné „co kdyby“ není.