Když se nyní ohlížím na těch kratičkých třicet let svého života, musím uznat, že mám veliké štěstí, že jsem se narodil v době pomalu, ale jistě se stabilizující střední Evropy. Nechytejte mě za slovo, bombardéry nám nad hlavou nelítají. Mám veliké štěstí, že jsem se narodil do rodiny, která nevlastní obrovské majetky, o které se musí starat. Že nemá desítky členů, kteří se navzájem pošťuchují a kteří mají dáno, čím mají v životě být, aby nezklamali rod. Mám veliké štěstí, že mě dosud nepostihla žádná choroba či nepříjemná zdravotní komplikace a že jsem byl vychován tak, abych dokázal svůj život řídit ke spokojenosti nejen vlastní. Mám veliké štěstí, že jsem potkal tolik dobrých lidí a že ti špatní mě naučili, čeho se vyvarovat. Mám opravdu veliké štěstí, že mě souhry životních událostí dovedly tam, kde jsem nyní. Na začátku své první samostatné poutě za dobrodružstvím.

16. října 2009, odpočívadlo Reinhardshein v Německu, 3 měsíce před Gibraltarem

Mirek se probudil do chladného rána. Zapařenými okny svého auta neviděl ven, a tak jedno stáhnul a v tu ránu se do auta nahrnul rachot kol, která se s monotónní pravidelností valila po vlhké dálnici. Pár kapek nesmělého deště dopadlo na spacák, a tak okno zase zavřel. Obraz dálnice a parkoviště se trochu pokroutil. Opřel se o sedadlo a zamyslel se.

Mám to dobře vymyšlené. Ano, mohl jsem jít pěšky, jet na kole, stopovat nebo jezdit vlakem. Mohl jsem se rozhodnout pro spaní pod širákem, v ubytovnách nebo ve stanu. Mohl jsem jíst, co příroda nabídne nebo sem tam pracovat a za vydělané peníze cestovat dál. Já se ale rozhodl pro tu nejsvobodnější variantu, co znám. Spím v malé Fabii Combi s tmavými okny, která se dá jen těžko považovat za karavan. A karavany mají mnohá omezení na evropských cestách. Mám s sebou stan, takže dlouhodobé túry v přírodě se spaním pod širákem nebo stanovou plachtou jsou stále možností. Chtělo by se mi spát dva roky pod širákem nebo ve stanu či v ubytovnách? Ne. Musel bych neustále hledat zásuvky, nakupovat jídlo, utrácet za odvoz a mluvit s lidmi? Ano. Chtěl bych to dělat dva roky?

Mirek se pousmál a rozhlídnul se po svém mikropokoji. Tři přepravky s trvanlivými potravinami naznačovaly, že hlad mít mnoho měsíců nebude. Skládací bicykl na předním sedadle mu měl ušetřit hodně starostí a výdajů. Měnič napětí a velká autobaterie u rezervy měli zajistit dostatek energie pro foťák, mobil i notebook pro zálohu dat. Oblečení, boty, knihy, vařič, kanystry na vodu a benzín a všelijaké další drobnosti měli jen zpříjemnit už tak dost příjemnou cestu, na jejímž začátku se ocitl.

Kleknul si a natáhl se k volantu. Naladil nějaké německé rádio a dál přemýšlel, jak asi bude jeho cesta vypadat.

Lidé jen těžko pochopí, jak můžu tak dlouho cestovat, aniž bych sáhl na práci. Mám chuť jim to vysvětlovat? Ne. Jen ať si trošku namáhají závity. Není zas tak těžké na to přijít. Důležité je, že stát se může cokoliv. Minulou noc jsem spal tady, ale kde budu spát tu příští? Nikdo neví, co všechno se může stát a jak dlouho budu ve skutečnosti cestovat. Všechno je otevřené. Ani přesný plán cesty nemám. Vím jen, že bych rád viděl třeba Bretaň či Normandii. Že bych se rád podíval na nejvyšší most na světě. Že bych rád prochodil Pyreneje nebo že se musím dostat na Gibraltar, abych „dokončil“ mé cesty s tátou. Vím o mnoha místech, která bych rád viděl na vlastní oči. Ale kam mě moje nohy či kola opravdu dovedou?

Otevřel dveře, nazul si boty a šel se vyčůrat za obrubník. Vzduch voněl podzimem a vodou. Šedá záclona mraků se zvolna vlnila k východu. Nepršelo. Ztracená žížala prchala z asfaltu zpátky do trávy. Na parkoviště přijížděla auta jedno za druhým. Sledoval lidi, co přijeli na parkoviště. Muž v saku a v kravatě postával před svým autem, pokuřoval a usrkával z kelímku. U jiného auta na druhé straně parkoviště stáli dva muži a něco si horlivě vysvětlovali. Vedle stojanu u pumpy stál rodinný vůz, na jehož zadní sedadla nakukovala žena a možná kontrolovala děti, jestli jsou připoutané. Další auto přivezlo partu dělníků, kteří se šli sborem podívat do obchodu u pumpy. Ruch dálničního života Mirka uklidňoval.

Každý někam směřuje. Všichni mají nějaký cíl. Kravaťák jede na pracovní schůzku dohodnout, kde se bude stavět nová pobočka jeho firmy. Dva muži se hádají o to, kudy měli jet, aby se vyhnuli dlouhé zácpě na dálnici. Rodina vyjela s dětmi na návštěvu babičky a dědečka do Kolína nad Rýnem. A parta dělníků se právě vrací z noční šichty v továrně na výrobu dřevěných roštů do postelí.

Znovu a znovu přicházela Mirkovi na mysl Janička. Rozloučili se týden před tím, než odjel. Málem mu to zlomilo srdce. Ale touha poznávat byla silnější. Stejně jako víra, že dlouhé odloučení přečkají. Věřil jejich vztahu, ale chápal také varování všech svých přátel, že to je příliš dlouhá doba na to, aby vztah přežil.

Co by se stalo, kdybych neodjel? Kdybych si neplnil své sny? Měl jsem raději počkat, až Jana za tři roky dostuduje a pak odjet s ní? Vím, že ráda cestuje, ale dokázala by cestovat tak dlouho a takovým způsobem jako já? Možná, že kdybych zůstal, žili bychom spolu dál, založili rodinu, koupili dům, spláceli hypotéku a na cesty bych se už nikdy nevydal. A co víc, možná, že bychom si to jednou navzájem vyčetli a náš vztah by to navždycky narušilo. Anebo bychom opravdu po studiích vyjeli, procestovali bychom půl světa, můj dobrodružný duch by se uklidnil, všichni by byli šťastní a život by se rozběhl po rodinných kolejích.

Ani Mirek nevěděl, co by se stalo, kdyby… Ale právě tento fakt ho čím dál více uspokojoval. Věděl, že nechce mít všechno nalinkované, jako okraje svého dětského sešitu. Chtěl prožívat to neznámo každé vteřiny, kterou prožíval nejen tady u auta na německé dálnici. Chtěl se zabavit sám poznáváním, fotografováním, psaním, chozením, běháním, cyklistikou a vnímáním přírody kolem sebe. A tak sednul do auta, zařadil jedničku, šlápl na plyn a vyrazil do světa.

Co se má stát, to se stane. V hlavě mu stále dokola běhala tato slova, den se projasňoval, silnice se zužovaly, krajina se narovnala a pak ucítil tu nezaměnitelnou vůni. Dojel k moři.