Na Gibraltar jsem v lednu roku 2011 přijel obdivovat útes s výhledem na Afriku, volně žijící opice a pozůstatky dob válečných. Tehdy jsem byl na cestě už více než tři měsíce. Užíval jsem si samotu, život v přírodě a čirou svobodu pohybu po cestách i necestách celé Evropy. Vzpomínal jsem na Paříž, na mé cesty s tátou i na svoji přítelkyni Janu. Byl jsem šťastný za své rozhodnutí nejít hned po škole do práce. Měl jsem po krk života s jednou nohou v zaměstnání a druhou nohou ve škole. Studentská léta utekla a já je strávil v práci nebo na přednášce. Gibraltar byl pomyslným vrcholem mé cesty Evropou. Cíl cesty byl ale v nedohlednu. Ani jsem ho nechtěl znát. Chtěl jsem proplouvat mořem zajímavých míst jako tulák po hvězdách. A snad bych snil dodnes, kdyby jedné chladné noci nezabouchala gibraltarská policie na moje auto, nezatkla mě a já nebyl obviněn z držení a importování útočných zbraní na Gibraltar. Byl jsem sám na cestách, ale barevná fotografie mého života se změnila v černobílý cár papíru.

Patnáct schodů

Když dozorce zavolal Mirkovo jméno, celý svět jakoby se zpomalil. Mirek pohlédl na ostatní vězně kamennou tváří a přistoupil k mřížím, které se zvolna otevíraly. Doufal, že se sem už nikdy nevrátí. Věřil, že se u soudu obhájí a všechno dneškem skončí.

U prvního schodu točitého schodiště, které vedlo kamsi vzhůru k soudní síni, se Mirek zastavil. Musel. Jeden z dozorců ho chytl za rameno a natočil k ženě, která mu sundala pouta z rukou. V tu chvíli se k Mirkovi přitočil další dozorce a do schodů vykročili tři.

Každý ze schodů vypadal jako stěny cely, kterou před chvílí opustil. S každým krokem po oslizlé šedi betonových schodů se blížil k rozhodnutí, které určí směr jeho dalšího života. Ale nemyslel na svůj osud. Myslel na to, co všechno prožil až do této chvíle.

Vzpomněl si na první dovolenou se svojí přítelkyní Janou. Procházeli se spolu tehdy po pobřeží v okolí Saint-Malo ve Francii. Přesně po těch místech, která před měsícem a půl navštívil sám při své cestě za dobrodružstvím. Myslel na to, jak si spolu dávali palačinky, jak spali na útesech nad šumícím mořem, jak ráno mrzli a ve dne padali horkem, jak obdivovali příliv u Mont-Saint-Michel.

Uvědomil si, jak už je to dlouho od návštěvy Chicaga a co všechno se od té doby událo. Zavzpomínal na svého nového kamaráda Steva, který mu prakticky nahradil strejdu Luboše, a který mu hodně pomohl při jeho začátcích v Praze.

Vzpomněl si na poslední cestu se svým tátou a na to, jak toužili dostat se na Gibraltar. Nepovedlo se jim to tenkrát, ale možná, že to bylo dobře. Možná  to, že přišli o peněženku se všemi penězi mělo být znamením: „Dál už ani krok. Vraťte se domů.“

Najednou si uvědomil, jak dobře je, že na Gibraltar přijel sám. Nedokázal si představit, že by tohle všechno musela prožívat jeho přítelkyně nebo táta. Byl také rád, že se rozhodl nevolat o aktuální situaci domů. Rodiče by jistě šíleli a snažili se zalarmovat armádu.

S posledním schodem se v myšlenkách vrátil do soudní budovy a vkročil na starou dřevěnou rozvrzanou podlahu, která ho dovedla až do soudní síně.

Soud

Soudní síň byla dlouhá a plná světla. Na desítkách starých židlí nikdo neseděl. Jen před stupínkem se krčilo pár lidí v oblecích včetně ženy v bílé halence, která se prohrabovala nějakými papíry. Mirek nikdy u soudu nebyl, a tak ani nevěděl, kdo to před stupínkem sedí nebo jestli má nahlas pozdravit všechny přítomné.

Když byl Mirek odveden na místo, kde měl stát se stráží po obou stranách, sklouzly jeho oči na vyvýšené místo, kde jako král trůnil už od pohledu rozzlobený člověk. Mračil se nejen do papírů, ale i na všechny ty, kteří se odvážili podívat se jeho směrem. Pod stupínkem seděl muž v kravatě, který co chvíli vstával, natahoval svůj krk k soudci a něco mu šeptal.

Náhle šum příprav ustal a do ticha soudní síně zahřmělo soudcovo:

„Vy jste Miroslav Prousek.“

Mirek se zarazil, ale rychle přikývnul.

Soudce si asi uvědomil, že hlasitost své první věty trošku přehnal, a tak svoje další slova ztišil do té míry, že Mirek ničemu nerozuměl. Soudce chvíli hovořil, Mirek natahoval uši a když zaslechl pár slov, které se ho ptaly, jestli všemu rozuměl, musel říci, že nerozumí tomu, co soudce říká.

„Budeme potřebovat překladatele.“ naklonil se soudce k muži s kravatou.

Mirek se bál průtahů, a tak rychle vykřikl: „Já umím anglicky! Jen vás špatně slyším.“

Soudce zapnul mikrofon před sebou, narovnal si ho před ústa a zřetelně řekl: „Je to takhle lepší?“

Mirek s úlevou přitakal: „Tak je to skvělé. Děkuji.“

Soudce pronesl věty, které měly naznačit, čeho se Mirek dopustil. Poté pokynul ženě v halence, která přečetla všechna provinění. Zdálo se, že všichni mluví a Mirek nemůže říct ani slovo. Hned jak žena dočetla seznam obvinění, přihlásil se Mirek o slovo.

„Promiňte, než mě odsoudíte, mohu něco říci?“ zeptal se Mirek nahlas.

Soudce se na setinu vteřiny zarazil, ale pak blahosklonně řekl: „Dobře, mluvte.“

Mirek se snažil co nejpřesněji pronést všechno, nad čím poslední dvě noci přemýšlel, ale nějak mu ta správná slova neskákala na jazyk. Avšak na konci svého proslovu si byl jist, že řekl všechno, co považoval za důležité. Soudce Mirka celou tu dobu probodával očima a když už se začínal nudit, přerušil ho a pokynul ženě v halence, která přečetla příběh o tom, co se událo v noci z pondělí na úterý, kdy Mirka zatkli. Zmínila všechno. A když se dostala k seznamu útočných zbraní, kvůli kterým byl Mirek zatčen, došla na položku pepřový revolver a soudce se jí zeptal:

„Je možné použít s pepřovým revolverem i ostré náboje?“

Žena v halence se zarazila a jako malá školačka, co neví, za co je kárána, civěla do papíru tak dlouho, až soudce ztratil trpělivost a nechal Mirka vyvést ze soudní síně zpět do cely.

Mirek vůbec netušil, co se stalo, ale za hodinu to měl zjistit. Byl znovu předveden před zamračeného soudce, aby si vyslechl jednu jedinou větu, která ho dostala do kolen:

„Nastala chyba v soudním řízení. Přijďte znovu v pátek.“

Cože? To budu zavřený do pátku? Ale vždyť ti hoši ze stanice říkali, že v jejich celách můžu být zavřený jen čtyři a dvacet hodin! Kam mě tedy pošlete? Co se mnou bude dál? Mám zavolat na ambasádu? Co bude s mými věcmi? Jak je možné, že nevíte, jaké náboje lze použít s pepřovým revolverem? Jak to mám vědět já, když mi ta zbraň nic neříká a nikdy bych ji nepoužil? Proč mi nemůžete dát pokutu a nechat mě jít? To se musím vrátit do té smradlavé špinavé cely? Kde je moje auto? Hlavou se mu honily tisíce myšlenek, ale žádnou z nich nevyslovil nahlas. Stál a tupě zíral na soudcova ústa, která pronesla tu osudovou větu.

Náhle do Mirka strčil dozorce a naznačil mu, že má jít, že tady už jsme skončili. Mirek se ohlédnul a v údivu následoval dozorce, který už sahal po klice od soudní síně.

Jako ve snách klesal Mirek zpátky k zaplivané cele a myslel na to, že už je tady od pondělí. Že dneska je středa a že znovu ho sem povezou v pátek.

Copak je můj případ tak vážný? To se bude dělat nějaká prověrka toho pepřáku? To jsem tady opravdu za nějakého vraha nebo teroristu?

Byl krásný jasný den. Mléčně špinavými okny dopadaly do chodeb soudní budovy pobledlé paprsky lednového slunce. Brzy do světla vstoupil Mirek, vyvedli ho ze soudní budovy, nasedl do antonu a nechal se odvézt zpátky na policejní stanici, kde strávil poslední dvě noci. Ta však byla jen přestupní stanicí.