Když z dálky, z nadhledu, jako z letadla pozoruji start své první samostatné cesty, během které jsem poznal zajímavé lidi, viděl celý Pyrenejský poloostrov, byl uvězněn na Gibraltaru a pocítil dopad šestiměsíční samoty, vidím, že začala už v Paříži v roce 2008. Procházel jsem se po Marais a přemýšlel, jak se na cestu vydám, koho doma opustím a co to pro nás bude znamenat. Všechno jsem promýšlel důkladně celé dva roky a do posledního měsíce před plánovaným odjezdem jsem nevěděl, jestli vůbec vyjedu nebo ne.

Paříž, začátek listopadu 2008, 2 roky před Gibraltarem

„Ahoj lásko, konečně jsi tady.“ obejmul Slávek Janu a zhluboka si oddychnul. „Kéž bys tady mohla zůstat celý měsíc. Nechceš napsat do školy, že jsi nemocná? Že se budeš léčit v Paříži, může být každému jedno.“ napadlo Slávka.

Jana se usmála a řekla: „Ráda bych. Ani nevíš, jak moc bych tady s tebou chtěla zůstat. Ale pozítří se musím vrátit domů.“

Chodili spolu už více než rok. Byli tím obyčejně neobyčejným párem, z kterého září hladká a plná léta, jako z pařezu čerstvě pokáceného stromu. Důvěra, přátelství a cit nebyli jen slova, ale tóny jejich všedních dní spolu nebo daleko od sebe.

Když druhý den Jančina pobytu v Paříži vystoupali k parku v Belleville, opřeli se o zábradlí a zadívali se na šedavý pařížský horizont, svěřil se Slávek Janče se svými plány. Řekl jí všechno o čase, o pocitech, o přáních a o tom, co všechno se bude muset stát, než se tak velká cesta uskuteční. Tehdy totiž plánoval, že odjede do světa na dva roky. Na dobu, jakou dřív trávili muži na vojně.

„Říkáš, že chceš odjet po škole? Ale to je až za dva roky. Ráda s tebou budu plánovat, připravovat a vybírat, ale trápit se tím nebudeme. Za dva roky se může stát tolik věcí. Přečkali jsme Chicago i Paříž, přečkáme Jižní Ameriku a pak se uvidí.“ řekla Jana.

„Miluju tě.“ usmál se Slávek. Tehdy ještě netušil, že zatloukl první hřebík do rakve jejich vztahu.

Paříž, konec listopadu 2008

Míra se objevil ve dveřích českého centra a křiknul pozdrav na Slávka, který zamyšleně koukal do monitoru počítače a nevnímal svět kolem sebe.

„Sakra! To mě musíš takhle děsit?“ trhnul sebou Slávek.

„Zase myslíš na tu svoji, co?“ smál se Míra. „Určitě jste nevylezli z pod té dobrodružstvím nasáklé peřiny, že?“

„Nakonec jo. Obešli jsme snad všechny památky.“ řekl Slávek.

„A co že jsi tak skleslý? Za týden jsi u ní.“ řekl Míra.

„Já ti ani nevím. Jasně. Jsem rád, že jedu zpátky za ní, ale… Paříž mi bude chybět.“ usmál se Slávek a kouknul na Míru.

„No dobře. Ale tvař se vesele, až bude ta rozlučka.“ prohodil Míra

„Jaká rozlučka?“ podivil se Slávek.

„No musíme přece oslavit, že se tě konečně zbavíme, ne?“ smál se Míra a běžel ke dveřím.

„Ty jeden…!“ vyskočil Slávek a hodil po Mírovi katalog, který se jen sklouznul po dveřích, ze kterých Míra právě vyskočil na ulici a srazil zametače ulice. Když se Míra vrátil do kanceláře, Slávek na něj zavolal:

„Koukám, že sis na ulici našel nový kamarády. Tak aspoň nebudeš sám, až odsud vypadnu.“

„Pfff!“ ušklíbnul se Míra a odešel do skladu.

Slávek si stoupnul k pultu a se zájmem pozoroval zametače, který otevřel kohout, a po krajnici začala téct proudem voda. Viděl už tolikrát, jak zametači čistí pařížské ulice. Pustí vodu, hodí hadr do ulice, aby voda tekla jen u chodníku, vezmou koště a zametají kaluže.

„Míro!“ zavolal Slávek do skladu. „Mám nápad!“

„To neuděláš.“ ušklíbnul se Míra.

Slávek vyběhnul na ulici, rozhlídnul se, a když zjistil, že žádný ze zametačů není na blízku, vzal do ruky nasáklý hadr a hodil ho do proudu stříkající vody, která se rázem roztekla po celé ulici. Lidé dál chodili kolem, auta jezdila vodou a jezero se zvolna zvětšovalo.

„Ty jsi blázen!“ volal Míra.

„Dávej bacha.“ vběhnul dovnitř Slávek a opřel se o zavřené dveře.

Louže se během několika minut rozrostla do poloviny silnice, a protože všude jinde bylo sucho, nic netušící kolemjdoucí nedávali pozor a řidiči neměli kam uhnout, a tak se co chvíli kolem prohnalo auto a pořádně osprchovalo nejen lidi na chodníku, ale i okna a fasády, které lemovaly ulici.

„Koukej! Koukej na toho nagelovanýho frajírka!“ smál se Míra a ukazoval chlápka s kufříkem, který právě dostal zásah vodní sprchou přes celé kalhoty.

„Hele, teď jede autobus!“ vykouknul ze dveří Slávek. Autobus ani nezpomalil a osprchoval výlohu protějšího butiku. Po chvilce projel další a holkám na chodníku nepomohl ani zběsilý úprk.

Míra a Slávek se váleli smíchy po kanceláři. Náhle z protějšího obchodu vylezl chlap jak hora, narovnal hadr, voda se vrátila do koryta u obrubníku a louže zmizela.

„Tak. A teď dostaneme po hubě.“ mrknul Slávek na Míru.

Chlap jak hora kouknul do oken kanceláře, zavrtěl hlavou a vrátil se do obchodu.

„Voda pořád teče. Vrátím se tam a udělám zase hráz.“ řekl Slávek a vzal za kliku. Míra ho chytnul za rameno a řekl:

„Neblbni. Vždyť nás ten prodavač semele.“

Slávek a Míra se vrátili k počítači a za půl hodiny přišla vedoucí.

„Slávku,“ řekla, „za chvíli nás opustíte, tak jsme pro vás připravili malé pohoštění. Dneska už toho nechte a povězte nám, co se vám na Paříži líbilo nejvíc.“ Náhle se vedoucí otočila, vykoukla z okna a uviděla mokrou ulici.

„Ono pršelo?“

Míra se Slávkem na sebe mrkli. „No, pršelo.“ řekli téměř současně, usmáli se pod vousy a nalili šampaňské.

O pět dní později

„Abych řekl pravdu, moc se mi domů nechce.“ řekl Slávek Terce, se kterou stál ve frontě na letišti.

„Mně jo.“ usmála se Terka. „Byl jsi na Eiffelovce?“

„Byl jsem na vrcholu Vítězného oblouku, Tour Montparnasse i Notre Dame, ale Eiffelovku jsem vynechal. Nechtělo se mi čekat ve frontě a mám ji na fotce radši než třeba Tour Montparnasse.“ řekl Slávek a vytáhnul kufr na pás.

„Váš kufr je příliš těžký.“ řekla žena za pultem, která měla Mirka odbavit.

„Asi jsem si neměl brát tu peřinu.“ mrknul Slávek na Terku.

„Ty si ji vezeš domů? Proč jsi ji nevyhodil? Vždyť na ní spali bezdomovci!“ divila se Terka.

„Je to můj jediný suvenýr. A je za ní tolik příběhů. Ta se mnou zůstává.“ zamračil se Slávek.

„Podejte mi vaše příruční zavazadlo. Třeba to zkombinujeme.“ řekla žena u pásu. „To je v pořádku. Nic platit nemusíte. Vaše příruční zavazadlo je velmi lehké.“

„Vidíš? Té je předurčeno, aby se mnou zůstala.“ usmál se Terku.

Mirek a Terka nastoupili do letadla, a když Mirek vykouknul z okýnka, uviděl, jak mu ze střechy letištní haly mává Slávek.

Liberec, konec dubna 2015, 4 roky po Gibraltaru

Klíč zarachtal v zámku a dveře se pomalu otevřely. Na Mirka dýchnul zatuchlý chlad nevětrané zimy, která v domku žila nikým nenavštívena několik měsíců. Sundal z postele potah a odklopil matraci. Doufal, že uvnitř postele najde holínky, které nyní potřeboval. Holínky ale nenašel. Našel jen průhledný pytel plný vzpomínek, které se schovávaly v záhybech uložené peřiny. Zavřel postel, ulehl na ni a přikryl se vzpomínkami na svůj nezapomenutelný pobyt v Paříži. A i když bylo krátce po poledni, brzy usnul.