Rád si čas od času sednu a vzpomínám, jaké náhody mě dovedly na místo v životě, kde právě teď jsem. Myslím na vteřiny, které mohly proběhnout úplně jinak. Fascinují mě cesty náhod, které více či méně ovlivňujeme svým chováním. I kdybych už nikdy nemohl cestovat s batohem na zádech, o cesty náhod, které se zapsaly do mého srdce, už nepřijdu. Jednu z těch klikatějších cest jsem vyšlapal v roce 2007. Vydejte se na ni se mnou v dalším článku cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života.

Ze Švédska do Ameriky

Mirek seděl za recepcí hotelového fitness centra a čekal na hosty, až se vzbudí a přijdou se vykoupat do bazénu. Byla sobota posledního březnového víkendu roku 2007 a v celé Praze bylo mrtvo stejně jako v hotelu, kde už čtvrtým rokem pracoval, aby si vydělal nějaké koruny na cesty po světě. Jaro bylo v plném proudu, všechny zkoušky měl splněny, a tak si hrál s mobilem, když tu mu přišla zpráva od kamarádky ze základní školy. Neviděli se už sedm let, a tak byl překvapen, že mu píše:

„Ahoj Míro, jak se máš? Dlouho jsme se neviděli, tak mě napadlo, jestli bys neměl chuť se někde sejít a pokecat? Já studuju zdrávku v Liberci, ale bydlím stále v Jablonci. Kdybys měl někdy čas, tak se ozvi. Měj se, Žaneta.“

Mirek se s Žanetou několikrát setkal v atmosféře příjemných vzpomínek na léta strávená na základní škole. Povídali si dlouhé hodiny a nevěděli, kdy skončit. Každý učitel i spolužák přispěl do veselého vzpomínání a každý výlet znamenal hodiny a hodiny smíchu.

Jednou Žaneta navrhla, aby s ní jel Mirek na školní výlet do Švédska. Mirek zprvu váhal, protože nikoho z Žanetiny školy neznal a v navazování nových přátelství nikdy nepatřil mezi přeborníky. Přesto nakonec souhlasil už jen proto, že severské země ho vždycky lákaly a celý týden cestování měl strávit s upovídanou Žanetou a jejími dvěma kamarádkami.

Tři dny před odjezdem Žaneta zavolala, že jí doktor nedoporučuje odcestovat z vážných zdravotních důvodů. Mirek se vyděsil. Ptal se, co jí je a proč nemůže jet. Žaneta jen posmutněle mlžila a neustále opakovala: „Jeď sám. Zuzka a Petra jsou v pohodě. A taky tam nebudou nikoho znát. Uvidíš, že to bude fajn.“

A tak se Mirek sbalil, přijel k autobusu, který už se plnil budoucími zdravotními sestřičkami a přál si být neviditelný. Ploužil se uličkou, kterou obklopovaly štěbetající holky, a hledal svoje sedadlo. Na něm už seděla Zuzka a zpoza sedadla vykoukla Petra.

„Ahoj, já jsem Zuzka. Chceš k okýnku nebo do uličky?“

„Ahoj. Já jsem Míra. Mě je to jedno. Sedni si, kam chceš.“ snažil se o přátelský tón Mirek.

„To je hrůza, že Žaneta nemůže jet, co?“ strčila hlavu mezi sedadla Petra.

„To mi povídej.“ uznal zkroušeně Mirek.

Během několika minut se autobus rozjel ze zastávky v Liberci směrem k ostrovu Öland ve Švédsku. Tehdy Mirek ještě netušil, že s rozjezdem autobusu začal nejhezčí a nejveselejší zájezdový týden, na který bude vzpomínat celý život.

Zuzka, Petra a Mirek se ani nemuseli snažit a téměř okamžitě se z nich stala nerozlučná trojka. Všude chodili spolu, smáli se, až je bolelo v krku a i když spolu nebydleli v jedné chatce, trávili spolu všechen čas a ještě dlouho v noci se z kempu ozýval smích.

Jedna z žaček měla s sebou draka, který vypadal jako padák. Jednoho večera vzlétl k nebi a veselá trojka se k holčině, která se zmítala pod sílou větru, přidala. Učili se, jak draka ovládat a pak společně vběhli do ledového moře. Tenkrát Mirek holce s drakem nabídnul, že až se vrátí domů, rád jí dá fotky, které ve Švédsku nafotí, protože ona foťák neměla. O měsíc později začal s touhle holčinou, která říká, že drak sbližuje, chodit. Mirek tehdy věřil, že fotky sbližují.

Blížilo se léto roku 2007 a Mirek musel své přítelkyni oznámit, že už od prosince má zakoupenou letenku do Chicaga, že tam stráví dva měsíce se svým strejdou Lubošem a že budou společně objevovat krásy Severní Ameriky. Snad jen díky hřejivému objetí své přítelkyně, kterého se mu dostalo po návratu z Ameriky, dokázal Mirek překonat šok, který utrpěl v posledních dnech svého pobytu v Chicagu.

Luboš byl samotář s velkým srdcem. Pro druhé by se rozkrájel a Mirek ho miloval. Obdivoval odvahu, se kterou Luboš opustil svůj domov, aby po strastiplné cestě celým světem nalezl domov nový právě v Chicagu. Luboš žil v Americe více než dvacet let. A ve svých padesáti letech byl rozhodnut, že se vrátí domů. Koupil si byt v Praze a měsíce ho dělily od stěhování za svou matkou, bratrem, sestrou a svými přáteli.

Když se Mirek z Chicaga vrátil, musel své babičce říct, že svého syna Luboše už nikdy neuvidí. A když se jednoho podzimního večera seskupili Lubošovi přátelé se svíčkami v rukou nad jedním z oblouků Karlova mostu a jeho popel se rozlétl nad vlnící se hladinou Vltavy, řekl si Mirek v duchu, že se Luboš přeci jen vrátil domů. Janička vytáhla z kapsy kapesník a otřela Mirkovi slzy.

„Náhoda přála tomu, že jsi tam byl. Neumřel sám.“ říkali Mirkovi. Náhoda přivedla Mirka do Švédska a úplnou náhodou tehdy začala nová etapa jeho života. Náhodou se poté rozjel na tři měsíce do Paříže a náhoda ho přivedla i do států Jižní Ameriky v roce 2009. Bez souhry náhod by se nedostal do vězení na Gibraltaru v roce 2011. Náhody plní stránky jeho knížek a bez náhod by si nedokázal představit svůj život. Není ale život sám jednou velkou náhodou? A jaké náhody plní život váš?