Co mám na cestování nejraději? Asi je to fakt, že každá hodina, každá minuta a snad i každá vteřina jsou plny náhod. Dobrodružství číhá na každém kroku. Každé rozhodnutí přetváří celou cestu. A mnohdy i celý život. Pestrá mozaika náhod sestavila moje léto v Chicagu. Snad jen kdyby se ta poslední kostička nerozbila…

Začátky a konce (Praha, září 2013)

Kapky deště monotónně bubnovaly na plechový parapet. Někde v domě kdosi drnkal na klavír. Stále stejná malba oranžových světel na stropě. Temné kouty plné krabic vyrovnaných až ke stropu. Byly tři hodiny ráno. Nemohl spát, a tak počítal auta podle pruhů světel, běhajících po stropě.

Potřebuju usnout. Vstávám už za tři hodiny. To zas bude den. Křičící hosté, rozhádaný personál, stohy registračních karet, stovky telefonátů a stále stejné postupy. A k tomu to celodenní stání. Ale asi se to dá vydržet. Začal jsem už třetí rok. Vůbec nevím, co se v těch předešlých dvou letech stalo. Asi nic. Nic, co by stálo za vzpomínku.

Vykouknul oknem do lesknoucí se ulice. Studené topení ho řízlo do holých stehen. Opřel se o zeď a oči mu sklouzly na stůl. Zahlédl desky své první knihy, kterou nedávno dopsal. Vzal knihu do ruky, rozsvítil lampičku a sednul si na postel. Nehledal obrázky. Hledal vzpomínky ve slovech, která dobře znal. Otevřel však knihu na stránkách plných vzpomínek, které by nejraději zapomněl. Ale nedalo mu to. Začal číst.

Jablonec nad Nisou, srpen 2006

Už je to rok, co jsme se vrátili z naší nejdelší cesty jižní Evropou. Táta a já jsme prožili neuvěřitelnou cestu plnou náhod, problémů a radostí. Ale na tátu to už asi bylo moc, a tak se rozhodl, že letos nikam nepojedeme. A možná, že už spolu na cesty nevyrazíme nikdy. A tak jsem celé prázdniny zasvětil práci a plánům na příští rok. Strejda Luboš a já jsme naplánovali můj první výlet do Chicaga. Snad to všechno dobře dopadne a já poprvé vyrazím do Ameriky.

Chicago, červenec 2007

Můj strejda Luboš žil v Americe už více než dvacet let. Pracoval pro American Express jako obyčejný řadový úředník. Plánoval a organizoval cesty po světě vedoucím jejich pobočky. Chtěl, abych se rychle naučil správně mluvit anglicky. Snažil se pro mě udělat první poslední a chtěl, abych na prázdninový výlet do Ameriky vzpomínal, jako na největší událost svého dosavadního života. A snažil se opravdu odhodlaně. Řekl, že když si zaplatím letenku, o všechno ostatní už se nemusím starat. Vzal si několik týdnů volna, aby mi mohl ukázat krásy Chicaga, než se bude muset vrátit do práce. Představil mi svoje nejlepší přátele, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Na přelom léta naplánoval tajný výlet, jako třešničku na dortu už tak nezapomenutelného výletu.

Jednu věc mi ale strejda zatajil. A to tu, že je silný cukrovkář. Pár dní po mém příjezdu jsme si sedli v obýváku a řešili, co další den podnikneme. Strejda během naší rozmluvy usnul ve svém křesle, protože byl unavený z práce. Nechal jsem ho spát a koukal jsem na televizi. Asi za hodinu jsem si všiml, že strejda sedí v křesle s hlavou předkloněnou, sliní na všechny strany a oblečení má skrz na skrz propocené. Zdálo se mi, že se pomalu probouzí. Pokusil se zvednout prázdný hrnek. Nešlo mu to a vypadal, jako kdyby se probouzel po proflámované noci, kterou ještě pořádně nezaspal. Mluvil jsem na něho, ale on nevnímal. Říkal jsem si, že jestli se takhle probouzí každé ráno, tak se mu asi těžko vstává do práce. Najednou to vypadalo, že mi chce něco říct. Nahnul jsem se k němu a zeptal se:

„Chceš přinést vodu?“

Z posledních sil ke mně zašeptal: „Call nine one one.“

„Mám zavolat záchranku? Proč? Děje se něco? Fakt ji mám zavolat?“

Držel jsem telefon v ruce a nevěřil ničemu, co se kolem mě najednou událo. Vylíčil jsem situaci záchranářům na drátě a za chvíli slyším sirénu venku před domem. Vyběhl jsem, aby to našli rychleji. Obývák byl najednou plný lidí, kteří se snažili strejdu přivézt zpět. Bál jsem se o něho, ale taky jsem byl rád, že jsem to všechno se svojí angličtinou vůbec dokázal zařídit.

Strejda se probíral ze špatného snu a já stál ve dveřích do kuchyně a poslouchal záchranáře, abych zjistil, co se vlastně stalo. Jediné, co jsem věděl s jistotou, bylo, že strejda je cukrovkář a jak se to řekne anglicky. Když lékaři odjeli, nechápal jsem, co se to tady během těch třiceti minut stalo. Ale moc jsme se o tom nebavili. Já však věděl, že něco není v pořádku a že budu muset na strejdu dávat pozor.

Když se to asi po dvou týdnech stalo podruhé, bál jsem se a zlobil zároveň. Už jsem věděl co dělat, ale strejdova reakce po tom, co lékaři opět odjeli, mě zarazila. Zeptal se mě:

„Proč jsi je volal?“

Koukal jsem na něj s otevřenou pusou a snažil se ze sebe dostat rozumný slovo.

„Abych ti zachránil život.“

„Vždyť o nic nešlo. Měl jsi mě podat Colu z ledničky a všechno by bylo v pohodě.“ řekl a já myslel, že mě šálí sluch.

Sedl jsem si na balkón a po tváři mi tekly slzy. Už jsem tam nechtěl být ani minutu. Ale jen tak odejít jsem nemohl.

Luboš se ale dál snažil, abych na Ameriku vzpomínal co nejlépe. Amerika už to měla nahnuté, ale další šanci jsem jí dát musel. Letadlo totiž letělo až na konci srpna. Ještě nejméně měsíc to musím vydržet, říkal jsem si. A šlo to.

I když se strejda snažil, aby to bylo obrovské překvapení, už dávno jsem z náznaků vytušil, že naplánoval výlet do Las Vegas a na Havajské ostrovy. Celá cesta byla jednou z nejzajímavějších a nejvzdálenějších v mém životě. Las Vegas ohromilo, Grand Canyon uchvátil a Havajské ostrovy zaujmuly, ale žádné z těch míst mě nedojalo.

Tři dny před koncem mých neuvěřitelných prázdnin v Severní Americe jsme se dohodli, že navštívíme chicagské muzeum vědy a techniky, o kterém mi strejda hodně vyprávěl. Chtěli jsme vstát brzy a vyhnout se frontám. Budík mě vzbudil před šestou ráno. Mým úkolem bylo vzbudit strejdu. Nepovedlo se mi to. Ležel na posteli, která byla úplně promočená. Párkrát jsem s ním zacloumal, ale nic. Pobíhal jsem z ložnice do obýváku a zase zpět, snaže se pochopit, co se vlastně děje. Pár minut mi trvalo, než jsem se odhodlal zavolat záchranku potřetí a naposled. Za dvě hodiny odnesli strejdu v černém pytli a řekli mi, ať si sbalím věci a policista, co nade mnou stál, mě pak odvedl před dům. Byl konec.

Mirkovy oči za zadívaly do tmavých koutů pokoje, ale mysl mu neustále bloudila chicagskými ulicemi. Stále se vracela na vrcholky mrakodrapů, na pláže u jezera, na Michigan Avenue, prostě všude tam, kde se se strejdou v létě roku 2007 procházel. Zaklapnul knížku, zhasnul světlo a usnul.